Můj syn je pistolník.

Mám dva syny a mírumilovnou povahu. Nemám ráda zbraně, pokud nejsou použity na sport.

U staršího syna Šimona se nám povedlo zbraně nekupovat až do fenoménu „nerfek“, do jeho asi osmi let. Jenže to už žil 2 roky i náš druhý synek Teodor, který od malinka vykazuje ryze mužskou náturu.

Už během prvních hraček si Teo vybíral hlavně auta, vláčky, a když nebyla auta, tak letadla. Ale auta vedla na celé čáře.

Jak ale přišel Šimi se svou první zbraní, našel si svou novou zábavnou hračku – zbraň i Teo. A tak nám kdosi daroval pistolku i pro něho.

Pistolka pro Tea

Nejdřív se mi to vůbec nelíbilo. Jak je možné, že ví, jak se používá? Pak jsem ale zjistila, že když si půjčuje tu Šimonkovu nerfku, snaží se používat k jejímu držení obě ručičky, protože jinak ji zkrátka neudrží, nenabije, a ani nevystřelí. S tímto poznatkem se mi té „příšerné“ hračky zželelo.

Teoušek má dětskou mozkovou obrnu s pravostrannou hemiparézou, což znamená, že má ochrnutou pravou část těla.

To ochrnutí na Teovi vypadalo v té době mimo jiné tak, že bez pomoci neroztáhl prstíky na pravé ruce od dlaně a celou ručičku měl neustále pokrčenou v křeči a většinou s vytočenou pěstí na vnitřní stranu ruky. Pokud tedy zrovna nespinkal a nebyl uvolněný 😊

Teď tu ale byla hračka, která ho hodně zajímala, a chtěl ji používat přesně jako bráška.

Trvalo mu několik týdnů, než dokázal povolit pěstičku na pravé ručičce tak, aby si pistoli alespoň trochu přidržel, a další týdny, aby posílil prsty levé ruky natolik, aby dokázal zmáčknout spoušť.

Dalších několik měsíců mu trvalo, než dokázal roztáhnout prstíky alespoň tak, aby udržel už i o něco větší zbraň, s pomocí zbraň nabil a vystřelil.

Dnes mu jsou téměř 4 roky. Už mne neděsí jeho touha hrát si s pistolí, kulometem, puškou, ale raduji se z každého povedeného nabití zbraně, které dokáže úplně sám. Ještě to je zatím dost výjimečné, ale snaží se 😊

Zbraň nejen jako ergoterapeutická pomůcka

Raduji se z toho, jak se mu zrychlilo mačkání spouště i z toho, že si nerfku dokáže někdy nabít úplně sám. Sice stále dost nemotorně, musí si zbraň opřít o sebe a trvá to tak půl minuty minimálně, ale dokáže to.

Mám radost, že si umí poradit, a že mu ta hračka stojí za to, aby se snažil a vlastně takhle sám s ručičkou cvičil.

Přestala jsem odsuzovat zbraně jako hračky a místo toho si s nimi někdy zahraju na střílečku, což by ještě před několika měsíci pro mne znamenalo kroucení žaludku a dost špatné pocity.

Místo odsuzování jsem přešla k vysvětlování, jak tu hru mají pojmout, a že je to jen hra. Že když je zbraň nabitá náboji, tak nemají střílet na sebe, ale postavit si plechovky nebo stavebnici a střílet do toho. Že si mají uvědomit, že toto není skutečnost, že takhle to ale ve skutečnosti nejde jen tak střílet po lidech a vůbec nosit zbraň.

Zkrátka už mi není zle, když si kluci hrají na střílečku, a naopak se raduji z pokroků, které Teo při střílečkách dělá. Pokud ale kluci spadnou při hře do agrese, okamžitě zasahuji a zbraně schovávám.

A to je příběh, jak se pistolka a malá nerfová zbraň u nás staly Teouškovou ergoterapeutickou pomůckou 😊

A jak to máte vy?

S láskou

Ráďa