Podcenila jsem svého úžasného syna. Proč? Aneb trénink rovnováhy.

Teo mi dnes udělal velkou radost. Zjistila jsem, jak svého syna podceňuji.

Teovi jsou měsíc 4 roky a má dětskou mozkovou obrnu s ochrnutím pravé strany těla. Je ale obrovsky šikovný, snaží se, chodí a každým dnem se mu lepší i jeho rovnováha.

Několik posledních dní (maximálně 3 týdny) začal překonávat sám sebe a zkoušet různé balanční postoje, kde také zároveň překonává svůj strach z výšek a nerovných povrchů. Zkouší opouštět jistoty v podobě různých držátek jako jsou maminka, židle, stůl, zábradlí, zkrátka jakákoliv věc či bytost okolo, která by mu dala pocit bezpečí a jistoty, že danou pozici kdyžtak ustojí.

Leze na různá místa jako třeba mimojiné na všechny naše stoly, okraj gauče ze všech stran, židle pevné i točící, vnitřní okenní parapety (tam teda jen sedá), a hlavně na maminku, přičemž vyvažuje svou stabilitu, odbourává strach se pustit a jen tak stojí a vyrovnává své tělíčko, aby neupadl. Když už mu to jde, zkouší stát v těch místech jen na jedné nožičce. Většinou levé.

Pozorovat jej je obrovská radost. Když sám sebe překoná, skáče radostí.

Ještě před pár týdny se nepostavil bez držení ani na židli. Ani když se přidržel, tak se na židli nedokázal postavit do rovné pozice. Dnes se přede mnou prochází po stole a z každého krůčku se obrovsky raduje.

Když chodí Teo po stole, pěkně došlapuje na celá chodidla, snaží se a soustředí. Když chodí po zemi, nedošlapuje na paty, lump. Asi ho nechám chodit jenom po stolech 😀

Jeho zlepšení v rovnováze je v posledních dnech obrovská. A ne jen v rovnováze. Vypadá to, že zabírají speciální terapie, o kterých určitě ještě napíši v samostatném článku.

Téma tohoto článku je ale hlavně…

Odrážedlo

Dnes jsme vyndali odrážedlo. Opravdové kovové odrážedlo po jeho starším bráškovi. Na plastové motorce válí, ale kovové odrážedlo s gumovými koly jsem ještě neměla odvahu vytáhnout a Teovi ukázat. Myslela jsem si, že to ještě „nedá“, že na toto odrážedlo nemá dostatečnou rovnováhu.

Ó jak jsem ho podcenila. Úplně jsem zapomněla, že se v posledních dnech mnohé změnilo, že vylepšuje svůj balanc den ode dne víc a víc, že je čas posunout Tea zase o další velký krok dál.

Jakmile Teo odrážedlo uviděl, nadchnul se, nasednul a drandil. Jo, ze začátku si musel přijít na to, že je na odrážedle složitější udržet rovnováhu než na plastové motorce, ale bylo to zase něco nového a zalíbilo se mu to.

První pokusy byly takové neohrabané, avšak s každou sekundou mu to šlo na odrážedle líp a líp. A hlavně jej nový stroj obrovsky bavil a odvážil se sjet i kratší skloněné roviny. Kopečky jsou pro něj výzva a první pokusy bývají provázeny s očima vykulenýma přes půl obličeje. Tak tomu bylo i dnes při prvních kopečkových jízdách. Teo se ale nevzdává, takže jsme u nájezdu k sídlištnímu obchodu strávili dobrých 15 minut. Mrzla jsem, ale jeho rozzářený obličej z radosti, jak se nebojí jet rychle z kopečku, a pohled, jak má čím dál tím lepší rovnováhu, mne hřály u srdce.

Byla to krásná podívaná, i když mu pravá noha při jízdě prazvláštně plandala, což jsem u něho ještě nikdy předtím neviděla. Byla jsem hrdá na to, jak krásně vyrovnává to rozevláté tělo s odrážedlem, tu nestabilitu, kterou mu způsobuje právě ta pravá nožička.

Nechápu, proč jsem si myslela, že je na tento typ odrážedla pro Tea ještě brzy. Na plastové motorce válí parádně, proč jsem tedy ve své hlavě zavrhovala zkusit toto větší odrážedlo? Nebýt mého bratra, který si chtěl vzít naše odrážedlo pro své o rok mladší dítě než je Teo, dál by leželo ve sklepě a já nevěřila, že na něm už Teo zvládne jezdit.

Jó a teď má můj milovaný bráška smůlu, odrážedlo si necháváme. Ale moc mu na dálku děkuji, že mi dal úžasný impuls vytáhnout tu modrou okolečkovanou věc a ukázat ji Teovi. Zítra dám inzerát do bazárku na plastovou motorku. Sbohem motorko, vítej kolo bez pedálů!

S láskou

Ráďa

PS: Také vás překvapuje, jak své děti někdy podceňujeme?