Vážně se musíme pro své děti obětovat?

Ne! Udělat pro něj maximum – ANO, ale obětovat se – NE. Jaký je v tom rozdíl?

Jsem akční mamina. Miluji meditace, tanec, zpěv u ohně, bubnovačky ve zkušebně, miluji setkávání se v ženských i smíšených kruzích (do mužského mne zatím nikdo nepozval… 😉). Miluji tvoření z čehokoliv, miluji své nápady a jejich realizace. Miluji své přátele a povídání si klidně celý den a noc až dlouho do rána o životě a věcech mezi nebem a zemí…

Každý rok jezdím na nějaké víkendové akce už po řadu let. Většinou i několikrát v roce.

Každý rok navštívím nějaký ten kurz. Ať už je to ve spojitosti s mým milovaným Mohendžodárem nebo cokoli jiného, třeba i pro mne nového. Nabíjí mne to. Odreagovává. Sama u nás v městečku vedu ženské meditace Mohendžodáro, a to pozorování žen, jak se mění, krásní, moudří, to je taky velká nabíječka.

Zasazené kolíky

Asi 3 měsíce poté, co jsem se dozvěděla, že má Teoušek dětskou mozkovou obrnu (takže to bylo ještě neskutečně živé a citlivé téma) mi jedna kamarádka navrtala do hlavy příšerný kolík.

„Víš, ty si musíš uvědomit, že se musíš pro Teodora jako matka obětovat. Jsi jeho matka, a to je prostě úděl matek – obětovat se pro své děti.“

Vytřeštila jsem oči a nechápala, že si todle má kamarádka opravdu myslí. A ona pokračovala a zatloukla ještě další kolík, a to do mé duše.

„Podle mě na to své Mohendžodáro a všechny ty kurzy prostě jen zdrháš od Tea, od zodpovědnosti za něj.“

To byl zásah! To si fakt myslí? Je to pravda? Jak to mám? Fakt zdrhám? V hlavě se mi udělalo temno, srdce rozbolelo a má pohoda byla ta tam.

A kamarádka pokračovala dál.

„Jo, ty jsi jeho matka a on tě potřebuje. Musíš se mu obětovat, aby měl šťastný život. Ty už jsi šťastný život měla. Matky se prostě musí pro své děti obětovat.“

Totálně mne ten názor rozhodil. To opravdu myslí vážně? Všechno ve mně řvalo „to je blbost, to je taková blbost! Obětovat se? Jako fakt? To nemůže být přece ta správná cesta…“

Rozloučila jsem se, nasedla do auta a jela k rodičům, kde jsem byla ten víkend s dětmi.

V hlavě mi jely myšlenky: „Obětovat se? Nemám nárok být šťastná? Ve svých čerstvých 40ti letech mám odžitý šťastný život a teď už to má být o trápení a obětování se? To snad né!“

Louka nebo hnůj?

Slzy mi tekly a kapaly na volant a do klína. Jela jsem, ale neviděla pořádně na cestu. Potřebovala jsem se vybrečet. Zastavila jsem mezi hnojem a loukou. Jak výstižné. Jako by mi to chtělo říct „tak si vyber – louka nebo hnůj?“

Už se stmívalo a venku začalo pršet.  Brečela jsem a pořád přemýšlela, jestli má nebo nemá kamarádka pravdu.

Nešlo mi to ale pochopit. Jak může zastávat názor, že se má matka obětovat svým dětem, když v takovém nastavení matky sama vyrůstala a hodně to ublížilo nejen jejich vzájemnému vztahu matky s dcerou, ale i ostatním vztahům v rodině?

Brečela jsem a v hlavě jsem měla totální maglajz. Já vážně od Tea zdrhám? Vždyť kdybych se nejezdila na ty kurzy nabíjet, tak jsem totálně vystreslá, vynervovaná, nervózní, protivná, bez trpělivosti a nápadů… Tohle ale nechci! Ne, to nemůže být pravda, že od Tea zdrhám… Vždyť i na mě záleží!

Semínko pochyb bylo ale zaseto a propadalo se do mozkové hlíny hlouběji a hlouběji. (A na delší dobu, než jsem v tu chvíli tušila.)

Jen co jsem se trochu zklidnila, zavolala jsem své velmi blízké kamarádce, která mívá vhledy.

Lucinka si mne vyslechla a pak jistým hlasem a zároveň udiveným, že mi toto mohl vůbec někdo říct, že tomu snad i věřím, mi řekla:

„Ani náhodou. To je přeci hloupost se obětovat. Je hloupost, že bys od Tea zdrhala. Však se taky potřebuješ nějak dobít, vždyť je to náročné starat se o dvě děti 24 hodin denně, a ještě k tomu, když Teo tě potřebuje víc než zdravé dítě.“ A řekla mi všechno to, v co jsem věřila i já a potvrdila mi, že …

Dobíjet se my maminy zkrátka potřebujeme.

A nejen maminy postižených dětí. Je fuk, kolik má která z nás dětí. Jestli jedno nebo pět. Je potřeba myslet i na sebe. JE! Vždyť, když my nebudeme v pohodě, ani naše děti nebudou v pohodě! Vždyť naše děti jsou náš odraz! (To jsem později viděla na jiných maminkách v lázních.)

Lucinka mne trochu uklidnila. Říkala mi přesně to, co jsem vnitřně cítila.

Mezi loukou a hnojem jsem stála víc jak hodinu. Volba byla ale jasná.

Nemusím se brodit hnojem, mohu tančit na louce.

Když jsem dojela k rodičům, sedla jsem si k mamince v kuchyni a vyprávěla jí, co mi říkala ta kamarádka. Ani jsem jí nestihla posdílet následující rozhovor s Lucinkou a má jinak velmi klidná a laskavá maminka se celá našponovala a začala velmi přesvědčivým hlasem říkat něco, na co nikdy nezapomenu.

„Vždyť se musíš nějak dobíjet. To není pravda, že bys zdrhala od Tea. Víš, jak my jsme rádi, že máš něco, co ti pomáhá, abys měla pořád energii na kluky? Vždyť jsi s nimi pořád. Zrovna nedávno jsme se o tom s tátou bavili, že kdyby byly všechny maminky jako ty, tak je na světě krásně.“

Dojalo mne to a zase jsem brečela. Jako i táta si to myslí? Vážně? Můj táta je úžasný člověk, ale své city dává najevo jen v krizových situacích, jinak mu to nějak nejde. Takže toto je pro mne pocta nejvyšší, protože když už to řekl i táta, tak na tom nejsem tak špatně 😊

Překvapilo mne, že to mí rodiče takto berou. Oni jsou ti, kteří u sebe mají Tea, když jedu na víc než jeden den mimo domov a vždycky jsem si myslela, že mají sice u sebe oba mé kluky rádi, ale že se na ty mé cesty dívají takovým tím stylem „kam to zase jede“. Nikdy jsem nebrala ty své víkendové akce jako dobíjení, ono mne to zkrátka dobíjí tak nějak přirozeně samo 😊

Dnes jsem vděčná, že se toto všechno odehrálo.

Dalo mi to veliká uvědomění. Zvědomila jsem si, že je ptákovina mít špatné svědomí za to, že párkrát do roka mizím na víkend (často prodloužený) pryč, protože nejen já, ale i Teo potřebuje, abych se někde „dobíjela“.

Ono to zkrátka funguje jako takový restart, prevence proti mateřskému vyhoření. To jsem si dříve vlastně ani neuvědomila, i když jsem cítila, že mám vždy po návratu z takového víkendu víc síly vše zvládat, víc vnitřního klidu, trpělivosti, nápadů, chutě do všeho. Vždy má rodinka hned daleko laskavější šťastnou maminku. 😊

Jsem vděčná za to zjištění, jak to všechno s Teem a mými „víkendovými úniky“ vnímají mí rodiče. Protože jak se zdá, nikdy nebudu natolik stará, aby mi bylo fuk, co si o mě myslí mí vlastní rodiče.

Zkrátka jsem přesvědčená, že …

OBĚTOVAT SE SVÝM DĚTEM NENÍ TA SPRÁVNÁ CESTA.

Je důležité být šťastná, aby mohli být šťastní i mé děti a muž, se kterými žiji.

Je v pořádku „obětovat“ někdy svůj čas pro své děti, ale nesmí se to stát pravidlem. A teď mám na mysli ten čas, který mám vyhrazený pro sebe na čtení, na film, na procházku o samotě, atd. Ne ten čas, kdy s dětmi cvičíme, hrajeme si, děláme věci do školy, …

Myslím ten čas, kdy si dělám „ty své věci“, takové to co „počká na zítra“, a nevadí, když to neudělám teď hned. Takové to „dnes budu s tebou, ale zítra si do toho lesa zajdu“. Ale vážně se to nesmí stát pravidlem!

Je v pořádku obětovat někdy svůj komfort třeba na měsíc v lázních se synem, ale pak je důležité si ten svůj milovaný komfort zase pěkně užít, dobít energii a dopřát si, co mám ráda, aby mi nevadilo sem tam o svůj komfort přijít.

Obětuji ráda kus dortíku, na který sice mám děsnou chuť, ale ten můj prcek má tak toužící pohled, že neodolám, a ačkoliv jsem to předtím neměla v úmyslu, se svým milovaným se rozdělím.

Toto jsou malé oběti, které v pohodě zvládnu, a které vlastně ani oběti nejsou, protože v tu chvíli to dělám ráda a častokrát o „to své“ vlastně ani nepřijdu, jen to budu mít o trochu později.

Ale obětovat vše, na čem mi záleží, obětovat svůj život komukoliv jinému, to ne. Celý život ne. Vlastně v tom hraje velkou roli i zdravá sebeláska.

JE DŮLEŽITÉ SE DOBÍJET!

A to jakoukoliv metodou, která k dobíjení pomáhá.

HLAVNĚ ŽE JSME ŠŤASTNÉ.

Opravdu jsem přesvědčená, že když my jako maminky jsme šťastné, je šťastná celá rodina.

A tak maminky, dávejme si čas jen pro sebe, dejme si pauzu od rodiny, od starostí na jak dlouho nám to jen půjde. Čím kratší dobu můžeme, tím častěji si ten relax dopřejme.

Mysleme i na sebe, nejen na své děti. Není potřeba se obětovat, je potřeba být šťastná a dělat maximum pro to, abychom byli šťastní my, děti i partner. Neobětovávejme se, žijme! 😉

Rozdíl mezi obětováním se a děláním pro dítě maximum je veliký.

Když děláme pro své děti maximum, jsme všichni šťastní. Dětem se daří, lepší se nebo se alespoň nezhoršují, a my jsme také šťastné a užíváme si i ty starosti. Když se obětujeme, nejsme šťastné a nebudou šťastné ani děti a nikdo, kdo s námi žije.

Kde je ta hranice mezi děláním maxima a obětování se? Jo, tak tu si bohužel musí najít každá z nás sama, protože každá ji máme někde jinde. Důležité je, aby nám bylo při opatrování našich milovaných (nejen dětí) dobře, abychom neměly pocit, že na sebe nemáme čas, abychom měly dobrý pocit z toho všeho, co pro své děti děláme, a že to děláme.

Držím nám všem pěsti!

S láskou

Ráďa